Duben 2012

Na max!!

30. dubna 2012 v 15:35 | Marky
Začnu včerejškem...

Le ráno, basket asi hodinu, pak jsme se vydali na cyklovýlet na tři hodiny. Prostě supér!! Tuhle trasu jsem totiz jela s mámou před 4 lety se svou tehdejší bf, která u mě byla na prázky týden. To bylo nejlepší! xD :) celou trasu jsem včera jela na maximum s vracením se a hudbou v uších a vzpomínkama na září...jeli jsme tu přesně týden po přespávačce. :')
Le nejlepší cesta zpět, protože táta mě chtěl pořád předjíždět a dával si se mnou závody..... Neslo o to, že jsem vyhrála. Šlo o tu strašnou srandu. :D
Vrátili jsme se a já šla naprosto hned běhat...opět s hudbou a vzpomínkama. :') nahoře lese jsem objevila supér bunkr na stromě, tak jsem tam vylezla. Až po navratu jsem si všimla, že mám zkrvavenou nohu od chroští. xD no a pak hned plavat do rybníka, totálně jsem si to užila, 3 obvody. :) pak mě začaly rány pálit, tak jsem vylezla. Vracím se, 500 střel přes hlavu jak řekl trenér + 50 za sebe a normální střelba. Dál 250 švihadel a rodina mě poslala na kole pro zmrzliny. Tahle výprava spočívá v tom, že jedu naprosto v čem chci bez helmy, jen s penězma v kapse a chladicím boxem v jedné ruce do tábora. No a pak už nastala jen výprava do nemocnice za dědou, kde jsme nakonec byly tři hodiny celkem. Máma i babička mi byla vděčná. A děda přestože nechtěl žít, mi taky poděkoval, že jsem tam. Večerní tábor celá rodina a pak psaní vtipů az do noci pro dědu a naprosto vychcípaná spát.

Dneska...
V noci jsem asi tři hodiny nespala, pořád mě něco rušilo. Ale ráno jsem se vykopla z postele, střelba, 150 švihadel a pak si chtěl brácha zahrát naší nejlepší dávnou hru... Bože to bylo to nejlepší, co jsem s ním za poslední roky zažila. x´) Vypravila jsem se na hodinu běhat s tím, že v lese jsem si dala opět návštěvu bunkru, přeskoky přes pařezy a sprinty mezi stromy. Pak hned dva rybníky a babi mě ukecala na oběd. :P a tady to začalo....po další sérii střelby a švihadel mi babi a brácha řekli, že chtěj zmrzlinu. Jedu si teda na pohodu jen v basketovejch trenkách a tílku a jako vždy jen s jednou rukou do tábora. Ale zrada, měli zavřeno. ,,Ne!! Já je nezklamu!!" a vydala jsem se po hlavní silnici do 4 km vzdálené vesnice do supermarketu. Největší psycho byl strach, že mi někdo ukradne kolo před prodejnou. Ale nestalo se a já si to teda přihlasila jako zázrakem bez úrazu zase zpět. Prej na mě chtěli už volat policii kde jsem, ale tak dlouho mi to zase netrvalo. :) byli happy a já taky...ikdyž mě těsně před chatovištěm málem sejmul protijedoucí motorkář, co jel nalevo. :P
Tady volala máma, at jedu za tetou, že už tu má být. Le opět jen tak já a kolo vyrážím. Ale nikdo nikde a mě napadlo ,,cháchá....udělám něco co chci udělat doma denně!" a rozjela jsem se pořád pryč....polem až někam do háje do vesnice, kde jsem nikdy nebyla. Po slunci, ale to mi nevadilo. Nejvíc nahrabáno radostí jsem měla z faktu, že o mně nikdo na světě nic neví...nebo aspoň nic, co by byla pravda, protože já svoje plány měním během vteřiny. :D nejlepší prostě...takovej malej výlet, za kterej by mě rodiče asi zabili...xD a mezitím se vrátila teta a to je prostě nejlepší.
Takže já vůbec nevím, co jdu dělat, protože to určitě zase rozhodne jedna vteřina...x´D ale ať je to cokoli, udělám to na maximum a co nejrychleji a nejlíp, to je jistota. Mějte se tak supér jako já! :')

Famózní

28. dubna 2012 v 21:41 | Marky
No teda, dneska tak moc famózní den, jak jsem to přesně čekala! x)
V sedm jsem se vzbudila, pak balení, pomoc, zevling a odjezd. Příjezd na chatu, a tady to začalo. Nejdřív mi táta řekl, abych na nosila dovnitř dříví...to mě potěšilo, protože je to spíš pro chlapa a je to strhující a přesto to zadá mně jako rovnocenné. :) pak mi řekl, ať uklidit vnitřek, by klepu koberce a zametu podlahu. Lé radost že jsem nezařvala, když jsem si na nohu hodila koštětem mrtvou myš. :D pak přijela máma, prostě pohoda. :)
No a dál největší chý - táta: ,,Zadám ti práci...(výraz s obavami)" ,,No jupí, povídej!" ,,No ale z toho se v jednom zblázníš...." ,,Tak povídej už, at je to cokoli, udělám to!!" ,,....víš jak je v kůlně metr a půl krát dva metry polen....." ,,Už je mi to jasny, v pohodě!" :D
A nevím přesně, ale měla jsem to docela rychle. Všechno jsem to vynosila a překládala za kůlnu. Příšerná rehabka na loket, protože to umím odjakživa nosit spíš na levý ruce. Pak překonání strachu z třech pavouků velkejch jak pěst, naštěstí přede mnou zdrhli. :D kdyz jsem to měla, přišel táta a málem se posadil ,,Ty ses úžasná...já...Dekuju ti!!" x´)
Pak jsme postavili koš...no ten je nejlepší....naprosto stabilní, oficiální výška, normální obroučka. A tak jsem začala. Měnit svůj styl střelby, pak 550 střel přes hlavu (z toho hustě bolí za krkem :D) a pak asi tři hodiny střelby,...jenže jsem příšerně vděčná bráchovi. Celý ty hodiny dělal něco, co nebaví ani kamaráda, ani trenéra ani spoluhráče...podával mi míč a nahrával na střely. Dokonce i do křoví mi zašel pro míč. :')
Pak krásná koupačka v rybníku a jojování s bráchou - radost a vděk. x)
No a nejfamóznější byl tábor. Cestou zpět jsem totiž tancovala na cestě a kdyz se všichni smáli, zdrhla jsem do polí a se Secrets a All I need na max jsem se rozběhla a běhala tam asi čtvrt hodiny...x´) no krása prostě! A zítra cyklovýlet...omg :D všechno mě bolí, ale tak jako z práce nebo ze sportu...chí. :)
Asi si jdu číst Rakovinu a spát, protože jsem supér dojemně a vděčně utahanej človíček...x´)

Burned down

27. dubna 2012 v 22:31 | Marky
Včera jsem opět ,,vyhořela" - pocitově, stresově, strachem, úzkostí, pocitem ztracení a tak obecně. I was burned down. A dneska je mi hezky.....x´) ♥♥ A tohle se mi líbí:


Normální

27. dubna 2012 v 15:21 | Marky
Le noc, pokouším se a vyhraju nad sebou a usínám. Ráno mě probudí táta v půl šestý, tak se ještě hodinu učim. To byl ftípek ,,Tati?!" ,,Nooo jo......dobře no, mám trochu kocovinu po závěrečný." :D
Le ráno, jsem plně koncentrovaná a snažím se nešílet a neomdlít. Stojím sama v mezipatře, škola ještě prázdná, píšu sms dědovi před operací a je mi pfff.....a najednou mi prudká rána podlomí nohy, zařvu bolestí a uskočím leknutím. Za zády uslyším hlasitý smích svýho kluka.....jo, zase poslední zvonění. xD Je to docela pecka, nahulil to do mě ze dvou metrů pantoflema, při jeho síle ke všemu. Ale tak lepší než mít rozpatlanej banán za trikem, že ano....x´D ♥
Le test......první pocit ,,Dopr.....to je....ne, neříkej to......neříkej že je to lehký." protože tam byly fakt lehký příklady.....na to všechno, co jsem se učila, co jsem tomu dala a jak mě to zdemolovalo, je to výsměch. :P
Po testu všem zakážu o tom mluvit dál a jdem se bavit. Na hřišti oktávy repujou a když pustěj Numb od Linkinů, úlevou a tím vším z posledních týdnů se za slunečníma brýlema rozpláču. x) Ale kamarádka to chápe, tenhle týden mi tak moc pomáhá a rozumí....♥
Le vyhecuju partu a jdem po dvojicích zpívat karaoke do mikrofonu na celu školu. x) Já a T. zpíváme moji nejoblíbenější The winner takes it all. :´) ♥♥ Pak nuda na max, ale vůbec mi to nevadí. Cítím se normálně. :)

Občanka....kamarád za mnou mnou šoupe, šťouchá do mě a otravuje, ale já z toho mám výgeb, protože se ho snažím probrat z nudy k životu. x) Další nejlepší hodina = anglina, kdy profesorka přijde nevíme proč na posledních 10 minut hodiny a my do té doby z okna sledujeme vytrubující a stále dokola jezdící oktávy. Takhle si představuju bordel. :D
Dějepisářka nám pustila film o Stalinovi, za což jsme jí zatleskali a bylo to prostě dojemný. Jo, zase jsem u toho ke konci usnula. xD Pohoda jazzz.....příšerná pohoda jazzz. x) ♥♥

Mám takovou normální radost ze života, nic neřeším, nic mě netrápí, skoro ani nebolí, před sebou volno v podobě snažení se o zlepšení,......ou jé.....krása. Přijdu si jako normální člověk. Že by mě přešlo přesně tříměsíční psycho? ♥♥ x)
Díky......přijdu si tak free jako za svejch mladejch let....x´D ♥♥

Bad day

26. dubna 2012 v 21:08 | Marky
Le cesta. Mám totální prázdno. Nic necítím, ani fyzicky ani psychicky. Pak mě ale dožene myšlenka usazená v hlavě a opakující se snad po tisící. A nedá mi to, potřebuju to slyšet....tak si výstižně pustím Ty a já....
naštěstí jen málem v slzách přijdu domů, sednu k učení a učím se. Kdo by to byl řekl. Jenže se pomalu dekompenzuju, přijde mi, že to nemůžu dát. A bojím se. Nevím, jestli když si řeknu, že to dám, jestli se nepřeceňuju. A zase jestli když se takhle bojím, jestli mě to neblokuje v učení. Já bych tak chtěla být na chvíli někdo úplně jiný....
Dostane mě, když přijde rodina. Brácha bafne a rozhodí mi srdce. ,,Díky, žes mě vrátil do stavu kdy taky kromě toho, že na mě řvou myšlenky, něco cíctím." naapdne mě. ,,Ahoj!! Vyděsil jsem tě?"
,,Jo."
,,Chacha, nechtěl bych....super!" x)

Táta mě totálně dostane. ,,Dneska byl příšernej den." a já v duchu souhlasím Kdybys věděl jak....
Tak se ptám proč. A když se to dozvím, přijde totální ,,a sakra": ,,Byl tak příšernej, že jsem poprvý za deset let ani nešel na oběd."
,,Tyvole...." ujede mi, ale táta to chápe. :P ♥ Protože to už je hodně špatný.
,,Ahoj mami, tak co?" a ptám se na ní. Odpoví mi ,,Měli ho operovat dneska, ale budou až ráno. Zase jako před třema lety." a zmate mě, ale pak pochopím o koho jde. Všichni 4 špatnej den.....každej jinak. Ale dohromady jsme v pohodě. Teda....já ne, ale to je jedno.
A teď....už zase nevím. Jsem megalost. Opakuju a pořád víc mě to deptá. Pořád víc mi přijde, že jsem totálně dutá a přitom se nemůžu neučit, z myšlenky ,,Na chvíli stop, nemá to cenu...už to umím přece..." se mi chce brečet. Chtěla bych někoho cizího, kdo tomu opravdu rozumí, kdo by mě vyzkoušel.......nebo tak. Ale takhle pfff.......
Radši jsem zdrhla i před odrazem v zrcadle. ,,Omg.......why?" když jsem viděla svý oči. ,,Proč?" je moje nejčastější otázka teď. Ale na otázku ,,proč mám tak temný kruhy pod očima a nepřítomnej pohled, když jsem tak dlouho spala?" jedině znám odpověď. Protože moje dny mě příliš deptaj, vysilujou a nebo jsou prostě totálně nevšední.

Vím, že zítra to přejde. Apoň 50% určitě. Protože jestli ne, tak můj život se rovná sebevraždě. Je to jako když máte pocit ,,Dobrý.......joo, to dávám, nic nepoznaj....vždyť se netvářím nijak smutně, ani nepláču, neklepu se..." a pak přijde kamarádka, koukne vám do očí a jako kdyby na tom závisel život se zeptá ,,Už je to lepší? Protože víš Markét....... když se ty nesměješ, když nejsi sama sebou, když se celej den ani jednou bezdůvodně neusměješ jako vždycky a když celej den nemluvíš........tak naše třída umírá. Když ty se nesměješ, tak je tu liduprázdno."
To mě dost vzalo....ale asi jako jediný dojemně. ♥
Kéž bych mohla jít za profesorkou a říct jí všechno.....kéž by mi řekla, co tam zítra bude.......kéž by. Ach bože. A ironický je, že ona už ,,PROČ?" dávno neříká......jsem horší než ona. xD Nejhorší je, že je člověk....že jí mám trochu i ráda...ale ten strach....xP
Dneska jsem zjistila, že když mě zdeptá naprosto všechno, co mám ráda, co dělám ráda nebo se všechno sesype, tak jediná věc mě zahraňuje vždycky. Hudba. Vždycky když už nevím jak dál, tak si zpívám a nebo hraju. Přišla jsem na to, když jsem šla domů a celou cestu prozpívala a nepřestala ani před lidma. Nebo ráno ve třídě o hodině. x) ♥

Jdu se učit. :P
Nejvíc výstižný text....je dnes....:
Ouuuu....love it......singing it......repeate it. ♥♥

Malá

26. dubna 2012 v 7:00 | Marky
Lehla si a cítila jednu jedinou věc. Že je malá. Tak moc jako nikdy. Vzala si méďu do objetí, přes ruku natáhla gumu a usnula ještě dřív nez ji to začlo bolet. O dve hodin později se provdala bolestí, ale vydržela to a zase hned usnula.

Ráno. Méďa stále v objetí, ale z druhé strany. Mamka ji budí slovy ,,Ty....jsi tak malá.....nejmenší. Bože tys měla zase gumu na ruce žejo..." proč mami....proč to říkáš? Nedá jí to a čte maily. Totálně....už ani nevím co. Vděk....pravda...zasažení....omluvy, výčitky....otázky. A je to pořád dál to, co jsem chtěla. Pravdu. Myslím že takhle moc mi lidi nevybíravě ještě pravdu neříkali, jakoby se domluvili. Momentálně mám příšernej klepavkou a cítím, že mě dneska ani zítra neprejde, ale z fyziky to není.
Je to jako zjistit po tolika letech ,,Já jsem celá špatně." protože někdo mi včera řekl ,,Nesmíš se zlobit." a já to beru. Ale takhle se potlačovat m zabíjí. Zabijí to mou osobnost, ale já to musím přežít pro ostatní. Aby neměli strach. Aby se nebáli. Aby jim něco nebylo líto.

Sama k sobe upřímná? Takhle malá a příšerná se necítím často. Ale takhle ublížená vsi tou pravdou taky ne. Ale ted jsem to já. Klepavkou dávám asi najevo, jak se doopravdy cítím. Ale já to dokážu, chci a musím. Jsem malá, ale mám velkou vůli se změnit. Nic mi ted nejde, snad jedině saxofon. Ale to nevadí....život je přece hezkej pes. Přes to všechno, neměnila bych. Změnila bych sebe. Tak se do toho dám a začnu tím, že budu mlčet na svoje pocity ,,jsem debil" a ,,no" a že dneska se nesmím bát fyziky.....jasněže bojím, ale už mě nikdo nebere takovou jaká jsem. A kvůli tem všem už ani nevím jaká jsem. Ale nevadí. Mám plán. :)
Nejdřív vydržet klepavku. Pak vydržet psychicky do zítra a dát ten test. Pak cely prázky trénovat a přemýšlet o sobě a o změně. ,,Give me scars...give me pain....však já už se nějak zachráním."

Vsichni jsme jen lidi a a chybami. Ale já s evidentně moc velkýma. Ne ironicky, ale víc nez upřímně za celou pravdu a všechnu pravdu - DÍKY!!

Pampersky

25. dubna 2012 v 21:25 | Marky
Le trénink, přijdem si jak bezdomovci, všech 17 holek se převlíkáme v tělocvičně místo šatny. Všichni se baví a já si přijdu příšerně forever melone......nikde a nikdy to není víc než na basketě. Le trénink. Nějak mi nejde se na trenéra ani podívat.....nemám strach, nemám ani srdce v zadíku nebo moc silné, jen jakoby mě bolel jeho pohled. Celkem ničemný trénink v takovém počtu a mě strašně uspávalo sluníčko proti ksichtu. :P ♥
Poprvé jsem si zapomněla potítko a hrálo se. Tak jsem vytáhla nůžky a s velkým zamyšlením červenou bavlnku přestřihla. Jsem nikdo - přesně to mě napadlo. Jsem ale hodně....no věřím lecčemu, takže i tak nějak tomu, že to teď už bude lepší. Tu bavlnku mám na ruce totiž od ledna. Rudou jako boj, krev, trápení a odhodlání a srdce, které do všech svých aktivit dávám.
Le hrálo se, okey, neřeším, nejsem, nepřemýšlím. Až pak jsem měla radost, když to do mě čelně napraly a opět mi vyvrátily a křuply loket. Proč radost? Protože jsem si to v noci tak zrasila, že tohle mě bolelo asi dvě vteřiny a pak už nic. :) Takže to k něčemu je. ♥♥
Konec tréninku.......holka, největší, nejsilnější a nejstarší,...koukám na ní a zarazí mě, že pláče. Trenér se s ní bavil o víkendu. ,,Omg omg omg.......a jak JÁ za ním mám teprve jít?" a trochu mě irituje, že on řekl, že si se mnou promluví a místo toho odchází. Ale neřeším, rozhodnu se a jdu. A už mi tečou slzy, když říkám ,,Pane trenére......já si chci s váma promluvit. O víkendu a tak nějak obecně." a on otevírá a opakuje ,,Maky.....tak nějak obecně...." a čtvrthodiny tam stojim jak skyscraper už bez emocí a dívám se mu do očí a každý jeho slovo mě zraňuje, ale je to příšernej rozpor. Protože mám co jsem chtěla - pravdu. Docela jsem se v duchu usmála, když mi řekl, že budu muset začít skákat denně přes švihadlo. ,,Jupí, začíná ničení mých nohou." napadlo mě. xD A proto jsem se rovnou zeptala, jak to dělat správně. :) Nebudu sem psát slovo od slova.....protože si to musím nechat po tisící projít hlavou.
Těžší rozhovor jsem kvůli sobě ještě neměla. Ale jsem vděčná za pravdu. Bolí, ale je to pravda.
Pak bageterie, to je zabíječka na totál. Potkáme 5 lidí, které známe, ale ani jeden nás nepozná. Neva. Jenže pak si před nás sedne holka.....a já ,,Tu znám. Tu znám. Sakra tu znám." a po pár minutách mi dojde, že je to holka ze září z atletiky....i jméno si pamatuju. To mě trochu raní, přemýšlet nad atletikou. Ovšem ,,dejte mi někdo Pampersky" přichází až s ním. Vejde a já na něj koukám jak na posledního člověka na světě. Nepoznává mě a to mě snad raní ještě víc. Vím jméno ,samozřejmě. Sedá si s tou holkou dál, bavěj se nejspíš o tréninku, vypadá pořád stejně. Stejně se směje a na triku nápis ,,Running sucks." Trenér z atletiky. Nějak mi přirostl k srdi, ale to by mi nevadilo.....jenže zrovna dneska mě chce osud asi hodně prozkoušet. ♥♥
Máma je přešlá, brácha nemluví, zklamání ze zkoušek.....a místo oslavy života jsem si tam přišla jak ve vězení....kde se prostě nesmím rozbrečet. ♥
Konečně doma, jdu ven blejt.....ne to ne. x) Jdu ven se švihadlem. Máma ,,Ty......to jako začneš dneska?! Když máš začít o prázdninách v létě?" ,,Mami......řekni mi jeden důvod, proč ne dneska. Víc už chtít od něj nemůžu. Tohle je moje jediná šance jak ještě někdy hrát." ♥♥
Nejvíc mě vzalo pár vět....první ironicky ,,Maky nemyslim si, že bys neměla bejt v kolektivu šťsatná, takže to je v pohodě."...jasnýýý! :D Pak ,,Jsi strašně hodná holka a já tě mám rád." a já jenom ,,Fuck....fuck......zabijte mě rovnou a ne pomalu slovně....." No a nejtěžší díky přišlo po větě ,,Potřeboval jsem letos vyhrát a ty nemáš co nabídnout. Nejsi vysoká, nejsi tank, nejsi rychlá a neumíš driblovat ani nemáš střelbu jako A."
Jsem totálně k ničemu, ale nechce se mi brečet....přijdu si jenom jako nikdo. Nejsem. Oči plný...ani nevím čeho.....spíš jsou prázdný. Jsem dítě. Ale jedno si nenechám vzít: snahu. Nehodlám se vzdát. Kašlu na to, že mi to ubližuje. Začala jsem přece už dneska, co víc můžu udělat? ♥♥

Kéž by mě teď někdovzall někam daleko, pryč........šla bych a už bych se nezastavila. Ale útěk není řešení. Jdu se učit. :) ♥♥ Nejtěžší.....ale přesto DÍKY ♥♥ obecně za dnešní den

100% from my heart

25. dubna 2012 v 0:35 | Marky
Někdy je to prostě pocit,
bezdůvodný strach.
Ale když to trvá v noci,
zavolej na poplach.

Měla jsem jiný názor,
měla jsem zatmění.
Ale kam by vedla
noc plná trápení?

Pro Tebe zapomínám,
pro Tebe neřeším.
Pro Tebe nezhasínám
a chci si projít vším.

K životu patrí nejistota
k životu patří přemýšlet.
But Dear, just say ,,omg it's Dota!"
a ulehči si svět.

Nemůžeš mě ztratit. Ne teď. 100% důvěra a upřímnost, co největší pochopení, neustálý vděk a famózní vzpomínky. Žádný problém, který jsme nevyřešily. So...Dear, please spi bezstarostně. To je momentálně moje největší přání. :') Díky!

Le denní režim 2

24. dubna 2012 v 7:13 | Marky
7:00 - budíček
7:30 - první fáze učení
9:00 - výběh
10:00 - trampolína
10:30 - druha fáze učení
11:30 - saxofon a kdesi cosi
12:30 - odjezd

Tak tohle měl být můj denni režim. Ale zjistila jsem, že nad tím už neni potreba trávit tolik času. Takže denni režim se rovna tomu, co je potřeba.

Stejně to bude odpoledne učení, hodina a koncert. :P
Možná jsem přišla na to, proč mám tak moc silně a rychle bijící srdce. Teda minimálně dneska je to z budíku, Ty a já je nahlas docela nářez. A navíc už i ve snu jsem debil, zrovna mi začala sestra nadávat za rehabilitaci. x´D takže supér no. Ahoj lidi, hezkej den. :)

Umět a znát

23. dubna 2012 v 19:53 | Marky
Dneska super učící den. :)
Pět hodin na dvě části jeden předmět, půl hodiny další předmět, hodiny 3/4 saxofon. Kamarádky mě maj za lamu, ale já z toho mám výgeb. Cestou čtení a opakování chemie. xD Pak jsem si sedla na pseudohřiště a konečně myšlenkově vypnula, už se mi z toho točila slušně hlava. Le trénink, nevnímám, ani se nestresuju, nesnažím a jedu jak robot s cittem. A jako na potvoru mi to jde, dala jsem všechno. A navíc byl pohoda kolektiv se staršíma. :) Dodělalo mě, když nám trenér řekl, že budeme hrát 4 na 4. Věděl, že za ním půjdeme, tak asi proto. Každopádně jsem si to užila, na nic nemyslela, ani jsem nepostřehla, že mi krvácí levá ruka vedle žíly. :D
Le o půl hodiny konec dřív, přinesl nám totiž šunku a housky, protoež kapitánka za výhru play - off nechtěla nic sladkýho. xD To mi přijde vysoce originální. x)
Le táta přišel a asi čtvrt hodiny se spolu bavili na chodbě. Já pak prostě zmizela, zavolala kámošovi a mám zase vděčnou radost, zítra sraz a dovysvětlí mi to prej. :´) A jakže to dopadlo? Ještě to nedopadlo, prej si se mnou trenér sám osobně ve středu promluví. Nějak mám tak silně bijící srdce sama od sebe, že tohle mě už nebere, zatím. :P :D ♥
Prej nechce, abych odešla a už vůbec si nemyslí, že mám nechat basketu obecně. Řekl prej to, co mě tehdy rozbrečelo v smsce, že mám vydržet. A jo, prej nejsem dobrý křídlo. Sice nechápu jak můžu bejt, když nehraju ani na tréninku, ale super, snad je to konečně pravda. Protože nejsem dobrej nikdo, už ze mě není ani pivot. Ale je to jedno, co jsem byla, co jsem mohla být, co nejsem.......teď je důležitý, co musím být. Je úžasný, že jsme dostali koš, takže volno o prázkách se bude rovnat střelbě, protože prej neumim střílet z jumpu, což je taky pravda. :)
Ou jé......dneska při tréninku jsem cítila klid. Klid, protože kdybych nehrála dál, budu dělat to, co miluju. A kdyby jo, tak se budu zase víc snažit a už jenom vědět a znát svojí chybu je možnost ji opravit.
Přijdu domů, dojme mě bratřík. ,,Tak co....budeš ještě hrát?" jednak mě dostalo, že o tom vůbec ví a druhak, že si mě všímá. :´) ♥♥ Pak mi oznámil, že mě do yoyo soutěže prostě přihlásí, ikdyž nic neumim, že mě bude učit. A jeho teda opravdu zklamat nechci, takže hned mě naučil Eiffelovku, Srdce, Trapézu, Rock the baby a já nevím co ještě. x) ♥ Vědět a umět, to jsou dva super pocity. Znalosti jsou v životě nejvíc.
Love my family, grateful to my friends and determined to do the very best and work hardly. ♥ ♥

Le denní režim 1

23. dubna 2012 v 10:07 | Marky
Máme studijní volno, v mém případe je extrastudijní. Kdybych měla volno míň nabitý, tak se pochlístnu radostí z toho počasí a běhám a trénuju basket. Takhle si budu muset vystačit s tímhle režimem.

Budíček - 7:00
Začátek učení - 7:30
První přestávka - 10:00
Druhá část učení - 10:30
Druhá přestávka - 13:00

A pak se uvidí. Možná se budu učit chemii místo fyziky a nebo půjdu řádit na trampolínu. Jak to tak vidím, na oběd se asi vykašlu. Následuje cesta na trénink s učením a trénink samotný. Chce se mi běhat, ale měla bych výčitky, kdybych to nedala a šla běhat. Navíc bude trénink a běhám denně, boty mi z toho křuply ma patách. :D zatím jsem ve fázi prvni přestávky a splňuju vše podle plánu. Tak zdar, jdu se proskočit.

Nezhasínej

22. dubna 2012 v 21:35 | Marky
Pro někoho je světlo něco víc nez jen to, díky čemu vidíme. Například já jsem mezi temi, kteří to vnímají i metaforicky.
Nejen tento týden jsem se potlačila v pocitech, byla jsem jako robot snažící se všem pomoct. Úkol splněn, ale málem mě to zničilo. Na konci dne jsem si pokaždé přišla malá, dětská a totálně vysátá, klepala jsem se a ještě dneska mě bolí u srdce. Občas má každý z náš zatmění mysli. Kdo říká, že mu nikdy nepřišel život divný, smutný a celý špatně, tak lže. Ve většině dnešních písní se zpívá o lásce, o přátelství nebo prostě o vztazích. Často zaznívají věty typu ,,Jsi moje světlo" ve všech možných jazycích.
Když je mi smutno, většinou jsou tím světlem přátelé a nebo hudba, popřípadě u mě běh. Ale někdy mám pocit, že si nezasloužím žít, že všechno je špatně a můžu za to já nebo že vše je příliš pochmurné a tmavé. Třeba dneska odpoledne. Ano, přiznávám svou asi tříměsíční nevyspalost, stálou snahu dělat vše líp než si myslím, že dokážu. Ale stejně je to většinou o pocitech.
Protože nejvíc bolí to, co není vidět.
Když máme tzv. Období černa nebo jak nazvat pocit, že je vše špatně, je nutné rezignovat. Rezignovat na bežné věci a nezavřít oči před tím světlem. Nechat si pomoct, rozsvítit.
Například já jsem se dnes snažila naučit něco, čemu nerozumím a ani nikdo z mojí rodiny. Ale táta přišel a jen se snažil mi pomoct a už i to mi pomohlo. Pak jsem si řekla, že když už se čtyři a půl hodiny trápím a je to dokola zoufalství a pláč a pocit na zechcíp, že to takhle dál nejde, už vůbec ne do pátku. Vyrazila jsem s nima dolů do vesnice, bráchu napadlo, že si můžu vzít svou starou koloběžku. A takyže Jo....nejásám, nesměju se, jen se usmívám a je mi o tolik líp. Jako za starých časů. Mít občas totální černo je asi normální....ale mít pocit, že vás to pořád stahuje dál a dál, to už je na vás, jestli si necháte pomoct, něco uděláte sami a nebo se necháte strhnout.

Nenechat zhasnout světlo života je to nejdůležitější. Mít pro co žít. Život je postavený na lidech a jejich činech, ale většina je o pocitech. Moje světlo jsou lidi kolem mě. Momentálně mě strašně dojímá kamarád, který mi prý vysvětlí co nechápu....a ve škole se mě taky snaží rozptýlit. Když jsem jim řekla, že jsou na mě hodní, odpověděli ,,Jaký si to uděláš, takový to máš." a je to pravda. Když zfouknete svíčky, můžete je znovu zapálit. Ale život máte jenom jeden. Možná, že za pár chvil se něco změní a vy budete litovat, že jste si neužili radost, že jste neřekli někomu, jak vám na něm záleží. Člověk je ten, který ma naději. Nejde to vždycky, ale mít naději životní je nutné. Nevzdat se, nejdřív se pokusit. Bojovat za svoje světlo a chránit ho před větrem.
Nekdy stačí na obloze jediná hvězda a život je rázem lepší.

Přidávám pár citátů:
,,Nikdy neměj strach ze stínů. Prostě znamenají, že někde nablízku hoří světlo."
,,Těžká doba je jako tmavá brána. Projdeš-li jí, vystoupíš z ní posílen. A všechno, všechno se promění ve světlo."
,,Nemáš-li sílu, abys hořel a šířil světlo, aspoň je nezacloňuj."


When you go down, down

20. dubna 2012 v 20:43 | Marky
Le basket. Sešlo se nás málo, ale to nevadilo. Vejdu, vystřelím a nedám ,,Jsem debil." a kámoška ,,Říkalas něco?" ,,Jo. Že jsem debil." ,,Hmm." A já nejdřív výgeb. :´) ♥♥
Ale vžžžm, mám okno a už je půl tréninku za náma. A pak jsme měly dělat něco ve trojici, za tou naší přišel trenér a řekl jedné z nás, aby to zkusila znovu....a pořád....a mě tam nechal stát jak debila. Nechtělo se mi brečet, nechtělo se mi totiž ani dýchat. Tak jsem se sebrala a šla driblovat otočky. Po čtvrt hodině si všimnul ,,Jé aha, hele běž si driblovat." hmm, ten má ale postřeh. Nejdřív to bylo dobrý, nějak se mi dařilo, ale pak je to jako celý problém. Nic se z mé strany nezměnilo, jen od něj přišla ignorace. A ať jsem se snažila sebevíc, neměla jsem z toho vůbec radost. Klidná, jen bolest srdce.
Nějak mi přišl ovhod, že přijel táta...nevadilo mu, že jsem ani nepromluvila a na jeho otázky jen kývala nebo krčila rameny. Pustil mi super přemýšlecího Mobyho a já zatoužila jít pryč. Ztratit se. Ve dveřích se na mě vrhla máma, jako by to nebyly 2 hodiny, ale dva roky, co mě neviděla. x) Dojalo mě, že mi přišla strašně malá, mladší o deset let a.....tu šedou teplákovku mám spojenou s dětstvím. ♥
Po večeři jdu na trampošku. Přijde chodící svědomí táta ,,Bude ti zima." Ou nou...už je...ale chci to přeskákat. Ale ukecal mě. x) Vlezu na trampolínu, s hudbou, říkám si ,,Jupí..snad tohle zabere." načež mám černo a padám a jak narazím o síťovanou zeď, protrhne se. ,,Hmmm...takže už ani tu jistotu, že kdybych spadla, že mě to udrží, nemám. Fuck me.....není nic, co by mi dneska pomohlo?" ♥ Skáču a nějak mě to deptá.....šedé nebe ,,Kde tě mám hledat.....kde tě v té šedi mám hledat....." ♥♥ A strašně moc se mi chce jít pryč a už se nezastavit. A tak si vyymslím, že jdu fotit za vesnici západ slunce a vypadnu z domu. Jen tak, se sluchátky. A když dojdu na hlavní silnici, jsem totálně lost. Západ samozřejmě zmizel, já vůbec nevím kam jít. Ale neřeším a jdu pryč, po silnici, přes trávu, do pole. Doprostřed. Když jsem lost sama v sobě, musím se někdy cítit ještě víc lost, abych si pomohla. Takyže jo......uprostřed příšerně velikýho pole....šedivo všude kolem, nic neslyšet, jen hudbu....a ptát se. ♥ Nechtělo se mi, příšerně....ale musela jsem se dokopat k návratu.
Cestou zpět už to nevypadalo, jakože hoří okna domů oproti obloze, už zšedly taky. Do uší mi skočí H. Hills a já si řeknu ,,Okey." a jdu rychle. Pak kdysi oblíbený song nás s bráchou od Floridy. :´) ♥♥

When you go down, when you go down, down....
A teď mě podvědomně napadla tahle písnička. ♥♥ Love it. :´) Dneska jsem neplakala a ani se mi nechce...ale jakobych nebyla. Přesně na tu náladu.

Týden srdce

20. dubna 2012 v 14:55 | Marky
Le noc, tenhle týden jsem si zakázala dívat se na hodiny, radši ani nevím, kdy jsem šla spát. Ale pak jsem usnula, ráno před fyzikou dodělala úkol a zůstala v klidu. Kamarád mi čornul kalkulačku, se kterou jsem se před chvílí díky jinému kámošovi naučila. Jenže jako na potvoru mě vyzkoušela i dneska, z úkolu. Čorla jsem kalkulačku spolusedící a šla k tabuli. Tam ,,Do pytle.....ale ne, ne, ne. Dobrý, jak to bylo..." a celý jsem to bez výpočtů napsala zpaměti. Naštěstí. Protože to bylo trochu špatně.
Kontrolovala to, já strašně opět na omdlení, v zadíku a totálně zatnutý pěsti ,,PROSÍM MLČTE LIDI!! PROSÍM AŤ MI TO SEŽERE!" když jsem tu chybu uviděla. A ono zázrak......,,Hmmm....tak to je....dobře....dobře....co to tady.....aha, no taky dobře." a dala mi pět bodů z pěti. A já jenom ,,Omdlim. Já fakt omdlim nebo se zase rozpláču.....tohle psych nedávám." a musela jsem zůstat v klidu. Vtip byl ve špatné goniometrické funkci, ale jen označení, čísla jsem měla dobře, graf taky a postup taky.
Pak jsem se za přestávku našrotila literku, snad dobře. le hlína o občance a já nějak ,,Ona je člověk....bože ona je člověk...." a přebilo to mojí bolest. Suplovaná hodina, ona přišla do třídy a rozdala nám žákajdy a já jenom ,,Omg omg omg, jestli mi řekne, že to zkoušení bylo špatně, tak se půjdu oběsit na sluchátkách...." a ona nic. xD Nejvíc mě dostal kámoš.....zbytek suplovaný hodiny jsem si četla a on, přestože je to asi nejhnusnější a nejvážnější knížka, co jsem kdy četla, tak se všemu násilí strašně smál až mě nakazil. xD A já usnula. :D ♥ Le děják, nuda, ale v pohodě. Pak výgeb na totál, když za mnou přišel nejchytřejší kluk třídy a říká ,,Markéto, tyvole gratuluju! Jsem asi jedinej, kdo si tvý chyby všimnul...ael tohle bylo geniální! Kde ses to proboha naučila?! Tohle byla nejlepší zakrytá chyba, co jsem dy viděl, zvlášť u ---, totálně jsi mě dostala!!" :D Vyjdu ven, říkám si ,,Hmmm...to mám času." načež periferně viděná postava přijde a obejme mě. ,,MAMI?!!! Ježiš já tě ani neviděla ani nepoznala." xD A kámoši strašně dojemný rozloučení a vůbec. Pak máma ,,Jedem, chci vás vzít dolů do cukrárny." a já že teda proč ne, že je mi to jedno. A ještě že, potkala jsem svou bývalou a jedinou empatickou trenérku, se kterou jsme se dohodly na středeční jízdu do Motola. :´) ♥ Bože bože.......mám týden na to učit se fyziku, chemii, matiku.....fyzika bude pololetní opravka, no to je psycho. Holky chtěly jít do kina, prej ,,Poď s náma aspoň v pondělí když ne v neděli." ,,Ne. Kdybych šla a pak to nedala, tak se půjdu odstřelit." ,,Nekecej, že se budeš 4 dny v kuse pořád učit. To nedáš." ,,Tak to mě neznáš." :D Ale nevím....možná. ♥ Každopádně tohle nejsou prázdniny, ale studijní psychovolno. :D Můžu rovnou začít.

Nejvíc mě dostalo....jdu po ulici v jiné vesnici a zrovna si říkám ,,Tak dneska mě bolí srdce nejvíc z celého týdne...." a na tabuli před masnou stojí ,,SRDCE, JÁTRA..." x´D ♥♥
Live a good life! ♥♥ :´)

Le ftípek

19. dubna 2012 v 20:24 | Marky
Je čas na vtipy. Je čas na to, neřešit fyzický pocity. Je čas na to, přiznat si všechny svoje myšlenky a pocity. Je čas na to, být sama sebou. Je čas na úsměv...přes všechno. :´) ♥

Paní učitelka vysvětluje třídě: ,,Říkáme, že kráva se otelila, kočka okotila.....řekne mi někdo další příklad?"
Pepíček: ,,Prosím, žralok se ožral!"

Pepík se ptá maminky: ,,Táta mi říkal, že pocházíme z opice, je to pravda?"
,,Nevím Pepíku, já všechny příbuzné z tátové strany neznám."

Maminka jde s PEpíkem prvně do ZOO. Jen vejdou, začne radostně vřískat:
,,Opička!! Hele mami koukni, to je opčika!!"
,,Ticho Pepíku, to je teprve paní pokladní..."

,,Pepíku, řekni nám, kdy se píše čárka."
,,Prosím, čárka se píše, když číšník donese nové pivo."

Pepík přiběhne domů a ptá se ,,Tatí, co je to mozek?"
,,Dej mi pokoj synku, já mám v hlavě úplně jiný věci."

Paní učitelka se ptá ,,Pepíku, řekni nám něco o vlaštovkách."
,,Prosím, vlaštovky jsou velice chytří ptáci. Jak začne škola, odletí do jižních krajin."

,,Mami, dáš mi dvě koruny na lízátko?"
,,Ale Pepíku, nejsi na to velkej?"
,,Tak mi dej dvacku na pivo!"

Pepík jde s maminkou po ulici a vidí žebráka s jednou rukou, jednou nohou a jedním okem. Zeptá se ,,Mami, co je tohle za pokémona?"

Provokace

19. dubna 2012 v 18:53 | Marky
To ,,Bet on it" byla asi moc velká provokace, protože dneska jsem myslela, že už to nedám. Že je po mně a to bych i chvíli radši. Probudit se se slzama a velkým ,,PROMIŇ", opět bolest rychlého srdce, hlava a nevyspání. Pustila jsem si Secrets, jediný možný. Hned před školou mě dostalo ,,Tyvole ...co se stalo?! Tak co se stalo?" ,,Niiic....coby?" ,,Vypadáš, jako když tě něco zasáhlo, něco tebou otřáslo a tys to přestála." a pak byl výslech a výbuch pláče. Čili start bolesti hlavy. Fyzika.....no comment. Radši už vynechám co bylo potom.
Protože mě překvapilo, co je teď. Je to nějaký......jsem vděčně šťastná.....šťastná......to slovo už skoro neznám bez ALE. Jenže teď je jediný ale, že je mi pořád na omdlení...ale to mi nevadí, nic mě teď netrápí. Někdy to přesáhne meze, spálí mě to uvnitř a já pak nevnímám a odbourávám smutek. :) ♥
A teď mi vůbec nedochází co bylo....teď jsem šťastná......ale víc, strašně moc víc jsem vděčná. ♥♥

Bet on it

18. dubna 2012 v 22:28 | Marky
Kamarádka ,,Tak co.....jak je? A mně lhát nemusíš." což fakt nemusím, nikomu to neřekne.
,,Dobrý. Srdce horší, přidala se hlava a chce se mi plakat, ale to jsem přesně čekala. Just duben. Dobrý je, že to nikdo nepozná a že ikdyž jsem spala zase 2 hodiny, tak jsem bez motání a v pohodě. A že jsem stihla dopsat všechny sešity."
,,Tyvole.....musíš to říct!! Takhle to nemůžeš vydržet pořád! Do prkýnka to tě porazí!"
,,Vsadím se o co chceš, že to nedopustím. Jedu takhle od ledna a je to pořád ,lepší´a ,lepší´´. Nemusím ti to říkat. Neřeš mě."
,,Tak jo no.....věřím ti, čau zítra a neumři!"
,,J...jo....ty taky, ahoj."

What the fuckínek she said?! :D ♥

,,Ahoj lidi, co řešíte?" (na rodiče)
,,Niiiic...chacha. Hele nejsi sjetá?"
,,Cože?! Proč jako?"
,,Poď sem!....do háje ty hoříš, vypadáš jak sjetá....to mi neříkej že jsi nemocná."
,,Neříkám, celej den mi třeští hlava, ale já udělám to, že půjdu dolů a vezmu si nějakej prášek. A zejtra už budu naprosto v pohodě, vasdíš se?"
,,Hej...jo....asi budeš doktorka."

:D Čili do prkýnka oni mě odhalili....blbej dotek.....jedno objetí. :P ♥ Ale nemoc je prd, navíc já to mám 90% z psychiky a o té oni nevědi. To by je trápilo. Takže jsem happy, že vypadám jenom jako někdo, kdo měl těžkej den a ne jako já dneska. Zásada číslo jedna ,,Nikdy neplakej před rodiči, že tě něco trápí....a už vůbec ne tohle." :) ♥ Někdy je fakt super, že jsem se naučila aspoň nějak přetvařovat.......to poslední čím chci být je něčí trápení, natož rodičů teda. :P

Enjoy.....je to hezká písnička. ♥♥ :´)

Oh dear...

16. dubna 2012 v 20:04 | Marky
Dneska je den D. ♥ Ne debil...dneska je den ,,doufám, díky, doprčic, dochází mi, dojemný". ♥
Le první myšlenka ,,OMGDS......OMGDS OMGDS, OMGDS....." A pak venvku ,,Oh dear......tys mě slyšel.....já věřím, díky!"
A cesta autem = shrnutí dvou let v jedné jízdě, tisíc vysvětlování, obhajování a celou dobu povídání. Máma pochopila a dostala mě ,,To je přesně to, co jsem ti říkala v červnu 2010." ,,Já to vim mami." a přála jsem si, aby projednou mamka neměla pravdu.
Doma, dobrý, naučila jsem se na klavír Take me home to my heart. :´) ♥ Le ftípek u večeře, mamka vyprávěla o dvou pacientech. Jeden žil 4 roky v lese, protože mu řekl otec, aby tam zdrhl, jeho rodiče a malou sestru zplynovali. On přežil, zabíjel zvěř a kradl a společně se 3 dalšími kamarády přežil. Oženil se. Druhý příběh je paní, kterou zavřeli do lágru, protože byla ale fyzicky zdatná, nutili ji pracovat s muži a dřít jako oni. Čili kopat hlínu. Několik let.
A já najednou zjistila, že prostě......že rodiče slyším, vidím, ale že je vidím v mlze. Že dneska je to pro mě dost flexibilní den už takhle a další takový zprávy jdou mimo mě. Takže jsem v pohodě, jen jak malý dítě. Dneska kluk ,,Ty.....bože ty jsi tak malinká...." když mě objal.
Pak trenér ,,Máme tady i malý...žejo Maky." x´D Já mu dneska pořád koukala do očí, takhle moc upřímně a s nadějí, vírou a snahou jsem mu do očí nikdy nekoukala. :´) x) ♥ Čili se cítím jak malá. Na basketě mě rozbolela žebra, nevím proč, ale teď už to přebily záda, jenže mám žvýk z noci. x) Jsem klidná, malá, zmrzlá a jsem naprosto koncentrovaná. Akorát první co mě samo od sebe napadlo jako písnička bylo tohle. ♥♥ :´) ♥


Postřeh day

14. dubna 2012 v 19:57 | Marky
Le ráno, táta mě hodil na metro, nechtěl jet dál a já byla jen ráda. Protože jsem se sice takhle trmácela hodinu a půl, ale četla jsem si u toho a řpemýšlela a on tam nemusel ztratit tolik času jako já. Zápas škoda, mohly jsme vyhrát, ale o šest bodů to uteklo. Opět jsem si vzala fandítko a na plný pecky fandila celou dobu. Pak se mi vypovídala spoluhráčka, takže jsem byla něco mezi týmovým psychologem a talismanem. Ale řekla jsem, že zítra nepřijdu, že se potřebuju učit. Je to pravda, ale kdybych hrála, tak samozřejmě jdu. Ale ani dneska mi nevadilo sedět a fandit jim tam, když bylo venku krásně.
Le cesta, totálně mě dostal můj postřeh - z okna jsem viděla 4 dospělé nesoucí přes přechod velkou rozkládací pohovku a na ní seděl malej chlapeček a vřískal radostí. :´D ♥
O pár kilometrů dál, na místě, které znám, jsem viděla hasiče chrlit vodu na sutiny právě zříceného baráku. :P ♥ Opět ,,Tat vidíš to co já?! Heleeee!"
Přijdu do nemocnice, najdu kamarádku podle paměti, jelikož neodpovídá ani na maily ani na sms. Ale bylo to good. Byla tam mladší spoluhráčka, docela fajn holka, kecaly jsme asi hodinu ve třech o VDV - vyloženě dívčích věcech. Čili voloviny, ale pak jsem parodovala dnešní lidi ze zápasu a tak, čili se holky smály. Bylo to fajn, už jí beru jako kamarádku a můžu si za to sama, že ona mě taky. :P ♥ Prej jsem tam zůstala sama a odcházím, načež ona na mě ukáže prstem ,,Tyyyy!" ,,Coooo?" ,,Ty se měj hezky! A obejmi mě." x´D x) ♥ To mě dojalo. :)
Le cesta zpět, je mi poněkud pfff....nemocnice je mrtvá, o víkendu moc lidí nenavštěvuje a ani moc personálu tam není. Vše prázdné. Přijdu si nepatřičně a jak ve snu, ale to mi vyvrací ostrá bolest hlavy. Ani mě nemrzí, že je tak hezky a já byla zavřená. :)
Cestou v autobuse si čtu a dojedu na přestupní zastávku. Tam sedí jeden kluk asi mýho věku. ,,Bože to je šampón!" říkám si. Nemám ráda typy upnutejch džín, celkově světlý oblečení, ulízaný hairflyp a tunely v uších. To fakt není můj styl, ani ten příešrně sebevědomej výraz. Ale o pár minut poději se ohlédnu znovu a dojme mě, jak jsem se možná mýlila. Vedle seděl malej chlapeček, jeho brácha. Taky kšiltovka, černý brejle a docela stylový oblečení na to, že mu byly asi 2. :D A ten kluk ho vzal do náruče a začal ho bavit. Pak si s ním jakože plácnul a nesl ho do tramvaje. To jsem nečekala. :)
Prořtená cesta domů, vyjdu z busu a chce se mi strašně moc tancovat, kvůli zmodernizovaný klasice od kámšoky, co mám v uších -
No a přijdu sem, tady babi, naštvaná, že jsem nehrála, ale já ne. A tak ji nakazím úsměvem, že mi oznámí ,,Tak už běž běhat." ,,Babi...ale jak to víš?" ,,Prej jsi to neříkala, ale maminka tě zná a tak mě varovala, že přijdeš pozdějš a hned půjdeš běhat." a tak se ihned seberu a během pěti minut v triku se jménem vyrážím ,,A buď opatrná Maky!" dostane mě babi. xD Nejdřív pohoda jazz, akorát jsem litovala, že jsem si vzala zrovna triko se jménem. :D Ale pak na mě bafne neznámej pes u jednoho baráku a nečekaně překočí plot a běží za mnou. ,,Nech mě!" zařvu a dupnu na něj. Stojím tam asi minutu a koukám na něj jak vrah a řvu, aby mě nechal. On se mě evidentně bojí, ale jakmile se snažím otočit, opět mě stíhá. Dupnu a zařvu a běžím dál. Ale o půl kilometru dál mě předběhne a já se strašně leknu a pološíleně zařvu ,,NECH MĚĚĚĚĚ!" a dupnu jako bych byla zvíře a ne člověk. Pak naprosto sprintem odbíhám do polí a ztrácím se mu.
Oběhnu trasu a prodloužím ji na jednou tolik, ale běžím pryč a pak přes hlavní a do sadu, kde si všimnu něčeho nečekaného: nedávno spálená plocha teď vyniká nad ostatní nádherně zelenou krátkou trávou. :´) Že by oheň nebyl vždycky na škodu? ♥♥ Příval energie, skáču po cestě do korun stromů a jeden skok asi na tří metry nahoru mi přijde, že letím, zvlášť při dopadu. :´) ♥♥ Doběhnu ke krásně kvetroucímu stromu a pevně ho obejmu....a nejradši bych ho nepustila. x´) ♥ A jsem tak happy, že vylezu do koruny a jen za nohy se pověsím hlavou dolů. Je mi jasný, že z těch dvou metrý spadnout na hlavu, tak jsem klidně kaput. Ale mám dost síly a strašnou radost a dělám sklapovačky....viset si na stromě hlavou dolů jak netopýr....to je amazing! :D Ale běžím dál a pak domů, užít si na půl hodiny trampolínu. Strašný energie, kašlu na hlavu, skáču do rytmu a pozoruje mě evidentně nadšená babička z mé aktivní radosti. Nehorázně si to užívám a je to dojemný, na obloze je úsměv z mraků. :´) ♥♥

A právě jsem udělala něco netypického, vzala jsem si stoleček maroďák a šla se s bráchou dívat na Simpsonovy za pojídání hrušky. x´) x´D ♥ Ou jé, LIFE = Live it fantastically everyday! :´) ♥ And I do ♥

Apatický návrat

13. dubna 2012 v 20:34 | Marky
Le dnešek = apatie

Ráno usínám, ale v noci jsem tak zadržovala dech a nebo dýchala málo, že jsem srdce zklidnila na minimum. Je to strašná nuda. Pak trochu srandy, když mi holky říkají, ať s nima jedu na bubble tea a já si ten název nepamatuju. x) Ukecala jsem 3. kámošku, ať jede s nima. :) Le bloudím, až jsem se ztratila a nějak mi to bylo jedno....ale chtěla jsem něco koupit kámošce k svátku. Tak jsem se uprostřed hlavního chodníku zastavila, vytáhla iPrd a na mapě si našla ten obchod. Nebavilo mě poslouchat, ale ještě to podporovalo mou apatii. Nic mě nazjímalo, na vteřinu jen Secrets, ale i bez toho byc hdneska přežila. Když jsem ve škole letěla dva metry a trvdě dopadla, sebrala jsem se a s poker facem šla dál. Když mi na přechodu nezastavilo auto, prostě jsem zacouvala ze silnice nazpět. V tramvaji čtu a to jediný mě tak nějak trochu bere. Než na mě spadne kamarádka a bývalý spolužák, o kterém jsem výjimečně zrovna dneska mluvila. Le ftípek, první věta je ,,Čau, ty vypadáš jak Hermiona v prvních dílech!" x´D ♥ Kecáme, chytám se, ikdyž nevím o kom mluví. S kámoškou jdem dál a sedíme a kecáme. A povídá mi, jak teď skoro nejí, že jí děsí škola. Jedinej můj pocit je ,,Chápu.". To samé když vypráví jak jí chybí basket a jak jí to baví, ale ne na tréninku nebo na prosezeném zápase. Opět, ale už s pocity, chápu.
Srandička, jsem ráda, že jsme se viděly. Pak konečně přechází apatie a já vnímám. Ne zrovna teda sebe, ale vnímám. :´) ♥♥ A dost na to, abych to byla zase já. Jednu chvíli mi sice dojde, že se stejně ignoruju, ale obhájim to. Prootže definuj pravdu. Je pravda, že mi není zima? Napadá mě. Nooo......ledový ruce, mráz po těle a studenej vítr, husina....ale vůbec to nevnímám, jen občas svalový záchvěv do nohou, toť vše. Protože se netřesu, nevnímám se, v hlavě myšlenky na léto....takže je to pravda, není mi zima. :) Pak už mi ta zima i je, ale to už jsem na cestě do šatny. Trénink na prd, ale apatie - nevadí. Bylo to hrozný, ale trenér měl dobrou náaldu a všichni taky....až na kamarádku....nedokázala jsem se na ni nekouknout.......viděla jsem, co se v ní mele. Stačily mi i na těch 20 metrů její oči....soucitně jsem se na ni párkrát usmála, popřála jí ať se má a ona odešla. Slyšela jsem jak trenérovi řekla, že se někdy přijde kouknout. Nepřijde, napadlo mě.
Hra, už zase dělám kvoking fly, čili mi zase někdo (ale teď vím kdo) pdorazil nohu a jak mě minul, ohnul mi prst. Docela to bolí, vytáhlo mě to z apatie. To samé konečný moment hry, kdy jsem na rozehře, sama u naší lajny a kolem mě tři obránkyně...a já to musím hodit přes celý hřiště volné hráčce. ,,Jdu přes mrtvoly." napadne mě jako kulová střela v hlavě a ačkoli jsou všechny 3 větší, rozmáchnu se, jedna mě klepne pecku do hlavy, ale levou rukou je prostě přehodím. Tvrdej náraz, ale jakási radost z toho, že jsem se nepo a neskončilo to v autu. Pustil nás dřív, asi se na to nedalo dívat. xD
Le cesta, táta se mě ptá, jestli jsem unavená, ležím na okně a koukám ven. ,,Nejsem, pozoruju to Volvo za náma. Starej model." ,,Hmmmm.....teda to seš hustá...ty se nezdáš." a mě napadne ,,Proč nikdy nepřiznám, že jsem unavená? Proč trvale lžu sama sobě? Hmm......ale nikomu to neubližuje, nezájem." ♥♥
Mamka mě dostala....viděla mě, vzala mě za ramena a do očí povídá ,,Ty......seš moje dcera? To jsi teda muesla během dne nějak zhezknout." já výgeb. xD Ale nějak se mě to netýká. Asi jako když mi dneska češtinářka vylila svoje mínění o mně a o tom, že jsem se nějak prej zlepšila ve zpěvu. Prej ,,Potřebuju tě v sopránu....ale když jsi v altu i třeba sama, mám vždycky jistotu, že to dáš.....co s tebou." a já jen ,,Děkuju...." naprosto překvapená, ale později to šlo opět mimo mně...nejsem zvyklá, že by mě někdo pochválil. Ve sboru se to snad ještě nestalo a mamka mi tohle taky neřekla jinak než ze srandy. x)

Ách jo.......jsem konečně něco. Někdy stačí jeden moment a jeden človíček, na kterém vám záleží (napsala bych víc než na sobě...ale dneska mi na sobě ani trochu nezáleží, tak je to blbý) tak moc a jste zpátky na zemi. Mít někoho rád vás odnaučí apatii...teda stejně jako bolest....x´) x´D ♥♥